Masarykova čtvrť

není sice oficiálně čtvrtí ani katastrálním územím města Brna, ale každý obyvatel města si zcela jistě vybaví jednu z nejkrásnějších a z obytného hlediska nejkvalitnějších částí jihomoravské metropole. Většina této svébytné městské vilové a zahradní zástavby se nachází na území katastrálního území Stránice. Toto umělé a nikým neužívané jméno vzniklo na konci šedesátých let minulého století a pokrývá jen část historické oblasti Masarykovy čtvrti.

Hranici Stránic tvoří okraj Wilsonova lesa, předělem se čtvrtí Veveří je Kraví hora a k Pisárkám a Starému Brnu hraničí Stránice ulicemi Preslovou a Tvrdého. Území Masarykovy čtvrti (dříve Úřednické čtvrti) však zasahovalo až do dnešních Pisárek, Žabovřesk a na ulice Úvoz a Údolní.

Toto území bylo ještě v šedesátých letech 18. století zcela bez zástavby. Tvořila ho holá návrší Kraví hory a Žlutého kopce (dříve Sandberg). Prudké jižní svahy pokrývaly vinice. V okolí byla řada vesnic a dvorců. Zdejší oblast ležela na území křížovnickém a v okolí se nacházely tyto vesnice: Staré Brno, Švábka, Žabovřesky, Kamenný Mlýn, Maničky a Vinohrádky (všechny později připojené k Žabovřeskám). Podle dnešního plánu města Brna je možné ohraničit Masarykovu čtvrť asi takto: ulice Údolní (horní část po Úvoz), část Úvozu (mezi Údolní a Tvrdého), Tvrdého, horní část Lipové, Preslova, Wilsonův les, Kraví hora, přilehlé ulice a Žlutý kopec.

Geomorfologické poměry

Geomorfologické poměry brněnské krajiny jsou výsledkem geologické činnosti v mladší době třetihorní, kdy až do těchto míst zasáhl vliv horotvorných pohybů spojených s velkým vrásněním Alp a Karpat. Tyto tektonické transformace měly zásadní vliv na utvoření spádu brněnských kopců, na změnu tehdejší vodní toků a ploch a na vymodelování vlastního územního reliéfu.

Území Masarykovy čtvrti dominují slepencový Žlutý kopec a diabasová Kraví hora, které patří k nejvyšším brněnským vrcholům. Devonský Žlutý kopec má nadmořskou výšku 329 m, zatímco Kraví hora dosahuje maxima 304 m. n. m.

V mladším miocentním období tortonském zůstávaly tyto kopce skryty pod hladinou moře. Krajina zde byla dotvářena přibližné v době čtvrtohorní (pleistocén).

V suchém a chladném období na sklonku předposledního a posledního glaciálu navály západní větry na návětrné, k východu obrácené skalní svahy Kraví hory a Žlutého kopce spraše (někde až v síle 15 - 30 m). Na úbočí Kraví hory se pod vrstvou spraše objevují terasy. Patří k pokryvným útvarům, které tu řeky Svitava a Ponávka zanechaly, když se v ledových údobích postupně zahlubovaly směrem ke svým dnešním řečištím.

Pravěk

Výhodné geologické složení brněnské kotliny, chráněné ze severu pohořím a naopak otevřené jižním větrům, lákaly člověka k trvalému osídlení odedávna. Podle archeologických nálezů sahají stopy osídlení až do nejstarších dob pravěku. Velmi vzácné kosterní pozůstatky člověka cromagnonského druhu Homo sapiens, který žil v poslední době ledové, se nalezly v někdejší svatotomášské cihelně na svahu Kraví hory. O jeho početnosti svědčí 25 nalezených kostí na Žlutém kopci, Kraví hoře a jinde. Nejranějším dokladem existence člověka na zdejším území je pěstní klín (Žlutý kopec) z doby před více nežli 100 000 lety (kultura acheulská).

K nejzajímavějším a nejcennějším nálezům patří paleolitická stanice a neolitické sídliště objevené postupně v letech 1955 - 1961 (kotlina mezi hvězdárnou a východní Kraví horou). Když se v červnu 1955 kladlo plynovodní potrubí, byla objevena paleolitická kulturní vrstva a jáma s uhlíky, mazanice s hrubšími, ale i jemnými střípky z plaveného nebo i šedého materiálu se stopami žlutého a červeného malování a zbytky rytého dekoru. Paleolitického původu je pazourkové čepelovité škrabadlo, pazourkový nukleus, několik fragmentů čepelí bez hrotných partií, jazýčkové středové rydlo na prohnuté čepeli, pokus o krční rydlo a několik odštěpků z výroby.

Daleko hojnější jsou památky neolitické. Jsou to kupř. 4 valouny hrubého rohovcového materiálu, nukleusy, otloukače, čepelovité hroty a listová, čepelovitá a kýlovitá škrabadla, rydlo, vrtáky a různé další fragmenty. Nejdůležitějším z těchto hromadných nálezů je obsidiánový hrot východoslovenského původu, což potvrzuje, že toto období kultury s malovanou keramikou na Brněnsku souviselo s obchodními styky s Východem.

Zdejší neolitické sídliště bylo pravděpodobně původně velice rozsáhlé, o čemž svědčí nález soudobé části pazourku, který byl získán jihozápadně od sídliště v zahradě domu na Havlíčkové ulici č. 74. Nacházelo v místech dnešního nám. Míru, ulice Lerchovy a Havlíčkovy a bylo nejspíše silně poničeno po 1. světové válce výstavbou čtvrti.

V okolí v minulosti vznikla ještě sídla v Žabovřeskách a v Obřanech a je pravděpodobné, že byla v úzkých kontaktech.

Od středověku k dnešku

Po založení Brna a jeho povýšení na město vlastnil většinu okolní půdy zeměpán, sídlící na Špilberku. Buď ji sám daroval např. některému z klášterů nebo byla též odkupována zámožnými lidmi. Tak např. bohatý měšťan Rudger (Rudlin) zakoupil na přání své zbožné manželky Hodavy místo na dolní části dnešní Pekařské ulice (nyní Staré Brno) a založil zde okolo r. 1238 špitál, vedený volným měšťanským bratrstvem sv. Ducha. Ke špitálu náležela i část Hlinek (dnes Pisárky), parcely domů na Křídlovické ulici (dnes Staré Brno) a nezastavěné pozemky na Kraví hoře a Žlutém kopci. Špitál však nemohl uhájit svou samostatnost. Rudger proto vstoupil do řádu křížovníků sv. Jana, předal mu ústav i majetek a stal se jeho představeným. Konrád, biskup olomoucký, to 20. dubna 1243 potvrdil, a tak vznikla na Starém Brně křížovnická komenda. Špitál se nazýval nemocnicí sv. Jana Křtitele a sv. Antonína. Z historických pramenů se můžeme dozvědět, že 26. září 1264 získal patronát nad několika místy v Brně, ale i nad křížovnickým územím farní kostel Všech svatých. V této době se na území Žlutého kopce a Kraví hory nacházely jen pastviny, zelinářské zahrady a na slunných jižních svazích k Pisárkám pak hlavně vinice. Historie starobrněnských vinic, které se rozkládaly na svazích, z nichž část patří k nynější Masarykově čtvrti, spadá asi do poloviny 14. století, protože z dějin brněnského obchodu víme, že se ještě po r. 1300 dovážela do Brna vína italská, německá, uherská a rakouská. Víno pěstované v brněnském kraji se prý nevyznačovalo velkou kvalitou, a proto markrabí Jošt, chtěje vinařství povznést, vydal první statut a přísné právní normy vinohradnické. Pozdější známá práva už byla mírnější. Největšími viničními hospodáři byly podle všeho kláštery, mezi nimi i starobrněnský.

Ve Starobrněnském statutu najdeme několik zajímavých ustanovení. Např: abatyše bylajedinou majitelkou viničních hor (tj. strání obklopujících Staré Brno) a přináleželo jí rozhodovat ve sporech mezi vinohradníky-nájemci. Podle horenského práva sepsaného po vzoru práva Klosterneuburského, pusté a neobdělané vinohrady spadaly automaticky pod vrchnost. Kup a prodej vinic se směl dít jen s jejím svolením. Hlavním dozorčím orgánem nad vinohrady byl tzv. bergmistr. Měl za povinnost dbát o řádné obdělávání pozemků a poháněl provinilce před horenské právo, podle něhož se na Starém Brně soudilo na sv. Jiří (24. dubna) a sv. Vavřince (10. srpna). Vinice se těšily u našich předků velké úctě. Dělníci, pracující ve vinohradech, měli se dobře snášet: hlavně se museli vystříhat klení a nadávek, jinak byli pokutováni 10 groši do pokladnice abatyše. Kdo se násilně obořil na druhého, propadal hrdlem. V noci se nesmělo do vinohradu vstupovat pod pokutou 5 grošů; kdo byl dopaden v noci při krádeži hroznů, přišel o hlavu. Starobrněnský rychtář a horenští starší tvořili vinohradnickou radu a dostávali jako podíl z vinohradů na sv. Jiří a sv. Vavřince po dvou rýnských.

Tyto vinohrady upadaly za třicetileté války, kdy takřka nic nevynášely. Jejich pozdější obnova je už nikdy nepřivedla na bývalou výši a výnosnost.

První stavební činnost ve zdejší lokalitě je zaznamenána počátkem 16. století. Městská rada si 3. ledna 1520 vyžádala od krále Ludvíka Jagellonského povolení zřídit ke starému vodovodu z r. 1416 vodovod nový, který by vedl zdejším územím. Jako základ posloužil pramen Městského potoka, zvaného též Žabí potok, nebo i Švábka (podle stejnojmenného předměstí), který pramenil na vyvýšenině na náměstí Míru. V minulosti se tomuto místu říkalo Cimpl (někdy též Zimpel nebo Simpl). Odtud tekl potok nynější ulicí Údolní k městu. Vodovod byl tehdy zřízen pod Kraví horou, poblíž ústí nynější Grohovy ulice do ulice Údolní, ale za obléhání byl ustupujícími Švédy silně poničen (23. srpen 1645). V místech pozdějšího rozdvojení ulic Tichého a Zeleného (dnes již na katastru Žabovřesk) po sobě Švédové naopak zanechali bastionové "Švédské šance". Mapa Pekařské ulice z roku 1741 zachycuje ještě jedny "Švédské šance" přibližně v polovině dnešní Tomešovy ulice. Spojením těchto vojenských objektů vznikla příčná cesta z dnešního území Barvičovy zhruba v trase Soukopovy a Klácelovy ulice přes Údolní na Kraví horu.

Další zmínka o výstavbě je až z r. 1770 a souvisí se soustřeďováním vojska ve městě. Toto shromažďování zatěžovalo měšťany velkými náklady na ubytování vojáků i jejich úřadů a na údržbu příslušných budov. Proto byly na Kraví hoře v místech dnešní hvězdárny vystavěny vojenské baráky a strážnice. Na Žlutém kopci to pak byly prachárny, jejichž existenci tu ještě před 1. světovou válkou připomínala ulice U prachárny (dnešní ulice Roubalova). V těchto místech stávala v minulosti také šibenice. V místech dnešní sauny na Kraví hoře se donedávna nalézala bývalá vojenská strážnice. Ta sloužila svým účelům ještě v 2. polovině 19. století. Při stavbě sauny byla budova zbořena.

Když císař Josef II. r. 1782 zrušil řád cisterciaček, bylo 15. března l783 nařízeno augustiniánům od sv. Tomáše, aby se přestěhovali do jejich zchátralého kláštera na Starém Brně. Jejich klášter byl pak předán moravským stavům náhradou za Zemský dům, který zase zabrala pro skladiště vojenská správa. Už r. 1784 byla působnost této předměstské fary rozšířena i na zdejší území křížovnické.

Počátkem 19. století se začíná rozmáhat průmyslová výroba. V souvislosti s výstavbou továrních objektů, ale i obytných domů vzrůstal ve městě zájem o stavební materiál. Na území dnešní Masarykovy čtvrti bylo v této době (tj. kolem r. 1839) 7 cihelen. Při Úvozu pod Žlutým kopcem byly v provozu 4 cihelny s 90 dělníky a pod Kraví horou 3 cihelny, které zaměstnávaly 78 dělníků.

5. srpna 1847 schválil císař Ferdinand V. plán na rozšíření vnitřního města na fortifikačních pozemcích. Brno se tak stalo "otevřeným" městem a počalo se rozrůstat za původní stísňující hradby.

6. července 1850 byl vydán "Prozatímní řád pro královské hlavní město Brno", podle kterého bylo k městu připojeno spolu s jinými předměstími i křížovnické území.

Roku 1869 zahájilo město výstavbu nového vodovodu s rezervoáry na Žlutém kopci a Špilberku, kam byla parními čerpadly hnána přečištěná říční voda z Pisárek. Stavbou pověřilo londýnského podnikatele Tomáše Doowera. Brno tím získalo zdroj o vydatnosti 150 - 200 tisíc věder (1 vědro = 56,589 litrů) vody denně, která stékala do města samospádem.

Rozvoj průmyslu v 2. polovině 19. století znamenal i příchod mas lidí z venkova i menších měst, kteří hledali obživu hlavně v brněnském textilním průmyslu. Začaly vznikat celé nové ulice a čtvrti. V r. 1887 už byly budovány první ulice budoucí Úřednické čtvrti.

Za vlastní vznik Masarykovy čtvrti vděčíme zalesňovacím snahám na příkrých srázech nad Kamenným mlýnem a Žabovřeskami v sedmdesátých letech 19. století - tak vznikl Císařský les (Kaiserwald); po roce 1918, 1946 a 1989 přejmenovaný na Wilsonův les; za okupace opět Kaiserwald a za komunistické éry Jiráskův. Tak za spolupráce Žabovřesk, Zalesňovacího a okrašlovacího spolku brněnského a zejména císařského notáře Ludvíka Odstrčila vznikla nádherná lesní plocha o dnešní výměře skoro 34 ha, která měla nejen chránit město před severními větry, ale i zpříjemnit Brňanům jejich oblíbené výletní místo. Svého času bychom na jeho kraji našli i jehlan, připomínající císaře Františka Josefa I. (za dnešním Biskupským gymnáziem), a z jedlí douglasek vysázený nápis FJE (František Josef, Elizabetha), viditelný z protějších kopců a údolí.

Novodobá stavební činnost zde započala až v devadesátých letech 19. století, kdy se velkoměstská činžovní výstavba začala rozšiřovat podél Údolní ulice po ulici bratří Čapků a nahoru Úvozem za Tvrdého ulici. Na nároží Údolní - Úvoz vznikla novorenesanční kasárna (později strojní a elektro fakulta Vysokého učení technického). Na tento blok navázala výstavba Německé úřednické čtvrti (Beamtenheim) - novorenesančních a zejména secesních vil, které do roku 1909 vytvořily konzistentní zástavbu kolem ulic Všetičkovy, Jiřikovského, Zachovy a přilehlé části ulice Tvrdého. Kolem roku 1913 byla na Žlutém kopci postavena C. a K. nemocnice zeměbrany (nyní Bakešova chirurgická nemocnice).

Následně (ještě před rokem 1918) začala vznikat jako protiváha německé čtvrti také česká Úřednická čtvrť. Ta se rozvíjela severozápadním směrem na katastru Žabovřesk, v těsném sousedství Wilsonova lesa. Kolem roku 1922 zde již existovala vilová zástavba ulic Krondlovy, Tichého a Gogolovy. Vznik Československé republiky a připojení okolních obcí (včetně Žabovřesk roku 1919 = tzv. Velké Brno) znamenal jednak zpřetrhání vazeb k Vídni (zejména vliv rakouských architektů) a jednak otevřel cestu dalšímu plánovitému rozvoji celého území.

Rychlost zástavby závisela pak z velké části na aktivní činnosti stavebních družstev (zejména pak družstva "Úřednická čtvrť" a "Domov"), která zajistila regulační a parcelační plány a typové projekty rodinných i činžovních domů. Roku 1922 bylo již zastavěno celé území mezi ulicí Helceletovou a Tvrdého. V dalších letech byla rozšiřována "německá" část Úřednické čtvrti a podle projektu architekta Jindřicha Kumpošta bylo finálně vyřešeno vyústění Lerchovy do Vaňkova náměstí (zde autorův autorův autentický pohled z Lerchovy na Vaňkovo náměstí) půlkruhovými horizontálními domy s původně rovnými střechami (1926). Do roku 1925 postoupila výstavba na úroveň vymezenou ulicemi Barvičova, Roubalova, Havlíčkova a Klácelova - včetně Sušilových kolejí. První vilky vznikly i mezi Barvičovou, Preslovou a Hlávkovou ulicí. Na jihozápadních svazích zástavba zasáhla začátky ulic Preslovy a Neumannovy a ulici Lipovou. Zde vznikla významné díla architektů Bohuslava Fuchse a Josefa Poláška - škola pro ženská povolání "Vesna" (1928-29) a Domov Elišky Machové od Bohuslava Fuchse (1929-30). Ojedinělou experimentální akcí se stala výstava šestnácti rodinných domů pod Wilsonovým lesem nazvaná Nový dům (1928). Inspirováni stuttgartským projektem Am Weissenhof zaměřili se architekti jako kupř. B.Fuchs, J.Grunt, J. Kroha, A.Wiesner či J.Víšek na moderní podobu individuálního bydlení. Přelom 20.-30. let znamenal i stavbu veřejných budov: u samého dolního okraje Wilsonova lesa vyrostl z podnětu spisovatele Rudolfa Těsnohlídka Dětský domov Dagmar (projekt B.Fuchs), na novém "centru" Masarykovy čtvrti - na náměstí Míru vznikla základní škola téhož autora (s osvědčeným spolupracovníkem J.Poláškem) a na Lerchově ulici 65 vybudovala Kongregace sester sv.Cyrila a Metoděje Ústav pro mentálně postižené děti (1924-25, pozemek věnoval starobrněnský klášter), na který navázalo zřízení školy (1927) a následně i stavba další, bezprostředně sousedící budovy (1930), kde poté fungovalo Řádové dívčí gymnasium.

Na žádost stavebního družstva "Úřednická čtvrť" byla se souhlasem prezidenta republiky rozhodnutím zastupitelstva zemského hlavního města od 17. června 1925 přejmenována dosavadní "Úřednická čtvrť" na "Masarykovu čtvrť".

Ve třicátých letech stavební ruch gradoval a brněnský funkcionalismus dosáhl svého vrcholu i v Masarykově čtvrti.

Do roku 1939 bylo zastavěno celé území mezi Barvičovou ulicí, Údolní ulicí a Wilsonovým lesem. Vznikla bloková zástavba na ulicích Rudišově a Sedlákově, pokračovalo se s budováním rodinných domů na Kaplanově (J.Kumpošt, F.Kalivoda), Rezkově (J.Kroha, E.Škarda). Po pěti letech stavby byl r. 1935 u příležitosti 1500. výročí smrti sv. Augustina vysvěcen stejnojmenný kostel na Babákově náměstí (dnes náměstí Míru) s 50 m vysokou věží. Podle projektu Vladimíra Fischera jej nechali vystavět starobrněnští augustiniáni. Ke kostelu byla už roku 1929 protažena tramvajová linka z Údolní ulice. K Domu útěchy na Žlutém kopci byl dle projektu V.Fischera a B.Rozehnala připojen léčebný ústav (1935), na který finančně přispěl i T.G.Masaryk. R.1939 (mj. opět na pozemcích vlastněnými starobrněnskými augustiniány) se rozběhla dlouho zamýšlená stavba Biskupského gymnázia s konviktem. Práce se přerušily r.1941 a stavbu s "andělským" půdorysem dle projektu O.Poříska a J.Chomutovského dokončili němečtí okupanti a umístili zde SS policejní akademii.

Druhá světová válka a německá okupace neblaze zasáhla do života obyčejných obyvatel čtvrti. Školní budovy na Lerchově ulici musely být narychlo vyklizeny a dány k dispozici jednotkám SS. Stejný osud sdílelo i zmíněné Biskupské gymnázium. Zatímco Kounicovy koleje byly přeměněny na policejní věznici brněnského gestapa a jeho popraviště, v Sušilových kolejích našla své místo nejdříve pracovní skupina Židů a následně i německá kriminální policie. Stavební útlum byl značný a nepodařilo se jej překonat ani v době poválečné, která se soustředila na obnovu poškozených budov a podniků. Budova Biskupského gymnázia se renovovala ještě dva roky po válce; koncem r.1947 ji biskup Karel Skoupý vysvětil a předal do užívání pedagogickým bratřím jezuitům a 171 žákům - nikdo tenkrát netušil, že jen na pouhé tři roky, kdy došlo k násilnému uzavření ústavu, rozprášení učitelského sboru a převedení studentů jinam. Komunisté pak budovu užívali pro vojenskou školu Jana Žižky a později zde sídlila stavební fakulta VUT. Šťastnější osud neměly ani školní budovy na Lerchově - zkázu dokončil několikaměsíční pobyt sovětských vojsk a umístění vojenského lazaretu, v roce 1949 následovalo nemilosrdné zestátnění a vystěhování sester a postižených dětí na Velehrad a do Jiříkova-Filipova. Jedna z budov pak připadla Sboru národní bezpečnosti pro jejich školu s internátem. R. 1961 zde vzniklo dnešní Gymnázium Matyáše Lercha s 508 studenty. V průběhu let se počet studentů dokonce až zdvojnásobil a gymnázium tak patřilo k největším středním školám na Moravě. Druhá budova pak po celá léta sloužila coby státní základní škola - druhý stupeň k ZŠ na nám. Míru a částečně jí využívalo i sousední gymnázium.

Doba komunismu s sebou přinesla ve stavebnictví důraz spíše na veřejné stavby "pro masy" a v bytové výstavbě se vydala cestou sídlištního bydlení (viz i Žabovřesky). Bytová zástavba masivně pokročila na jihozápadním území (bytové domy na Preslově a Neumannově ulici a zástavba ulice Bohuslava Martinů), kde již sice byla celá silniční síť vyprojektována, ale válečné události realizaci odsunuly až do 60. - 80.let. V roce 1949 začala stavba dvou pozorovatelen (jedna patří ke hvězdárně, druhou využívá univerzita) na nejvyšším bodě Kraví hory, k nimž se záhy připojila i menší budova planetária (1959) a celá instituce dostala r.1973 jméno po Mikuláši Koperníkovi (500. výročí narození). V polovině 80.let byl položen základní kámen k nové budově planetária (dokončeno 1991) s kupolí o průměru 17,5 m, kam se přestěhovalo těžiště konání nejen vzdělávacích, ale i rozličných kulturních a výstavních akcí. Na straně blíže k městu bylo r.1975 dokončen svažitý Areál zdraví TJ Moravská Slávia (projekt M.Kramoliš) se saunou, bazénem a slunečními loukami s nezaměnitelnými výhledy na Brno. V průběhu času došlo i na zamýšlené dobudování areálu: další bazén a "oprášená" myšlenka krytého bazénu (ve stavbě). Pod areálem bylo zřízeno Středisko pro pěstování léčivých rostlin při UJEP. Na náměstí Míru mezitím byla coby náhrada malých, většinou suterénních obchůdků vybudována samoobsluha, která ještě v průběhu 70. let doznala rozšíření a modernizace. Do stejné doby spadá i zrod samoobsluhy a vyhlídkové restaurace Horizont na Barvičově ulici. Počátkem 80. let doplnila stávající dvojici samoobsluha na Vaňkově náměstí. Sportovnímu vyžití Brňanů měly přispět zbudované kurty na Heinrichově ulici, umělá sjezdová dráha ve Wilsonově lese (70.léta), rozšířený areál Rosničky (TJ Žabovřesky) apod.

"Sametový" rok a léta devadesátá s sebou přinesla na první pohled zejména změny ve školských zařízeních čtvrti. VUT na vrcholu Barvičovy ulice r. 1991 vystřídalo znovuobnovené Biskupské gymnázium (předtím krátce provizorně působící na Veveří ulici), na Lerchovu se vrátily církevní školy (Cyrilometodějská církevní základní škola - 1992, Cyrilometodějská střední pedagogická škola a gymnázium - 1996). Gymnázium Matyáše Lercha, mezitím se specializující na bilingvní výuku ve francouzštině, dostalo nově postavenou budovu a přestěhovalo se na Žižkovu (1996; nyní s čerstvou přístavbou tělocvičny a sportovního areálu - 2002). Rekonstrukcí prošla ZŠ na nám. Míru, koleje na Klácelově a Mučednické. Zde si můžete přečíst zajímavý článek o historii škol v Masarykově čtvrti ze vzpomínek pamětníků, uveřejněný v říjnu 1998 ve Zpravodaji Městské části Brno-střed. Na druhém konci čtvrti došlo k zrušení "radiotechnického zařízení" (rušičky) na Helgolandu a k značnému rozmachu místního specializovaného zdravotnického zařízení - r.1991 začíná své působení Masarykův onkologický ústav, který v průběhu 90. let zrekonstruoval starší prostory a postavil novou, moderní ambulantní a lůžkovou část. Nedaleko, na Mahenově ulici, byl zrekonstruován dům Jiřího Mahena a zařízen coby pobočka Mahenovy knihovny. První patro bylo upraveno jako spisovatelův památník (zachovalo se původní vybavení pracovny) a v půdním prostoru se konají komorní kulturní pořady.

Vlastní výstavba nových obytných či rodinných domů prakticky ustala (poslední stavby byly prováděny např. na ulici Preslově), začaly převažovat rozšiřování a rekonstrukce stávajících staveb, jejichž počet v posledních letech potěšitelně intenzivně narůstá.