Významné osobnosti, které žily nebo žijí v Masarykově čtvrti

(v závorce žijící)

Profesoři Masarykovy univerzity:

MUDr.Antonín Trýb
RNDr. Vladimír Úlehla
JUDr. František Weyr
RNDr. Bedřich Macků
PhDr. Josef Kudela
Arne Novák
prof PhDr. Josef Tvrdý
JUDr. Jan Vážný
prof. PhDr. Artur Závodský
PhDr. Josef Solař
 

Profesoři České vysoké školy technické:

Bohumil Kladivo
Otta Veletovský
Josef Velíšek
Vladimír List
 

Starostové města Brna:

Jan Tomeš
Bedřich Macků
 

Spisovatelé:

Raimund Habřina (básník)
František Kožík
Zdeněk Kriebel (básník)
Jiří Mahen (spisovatel, básník)
Jaroslav Marcha
Antonín Trýb (spisovatel)
F. V. Kříž
Josef Věromír Pleva
Bohumil Polách
Františka Stránecká
Antonín Zhoř
(Milan Uhde)
(Jan Trefulka)
 

Výtvarní umělci:

Jaroslav Král
Františedk Fabiánek (sochař)
František Süsser
Petr Dillinger
Antonín Procházka
Linka Procházková
Václav Zikmund
(Sylva Lacinová - Jílková)
 

Architekti:

Otto Eisler
Zdeněk Alexa
Vladimír Chamrád
Josef Král
Miloš Kramoliš
Jindřich Kumpošt
Eduard Žáček

Jiří Gřegorčík

Jan Tymich

Miloš Laml
Lubor Lacina
Jiří Kroha
Vladimír Karfík
Mojmír Kyselka
Josef Polášek
Vilém Zavřel
(Ivan Ruller)

Divadlo a hudba:

Nina Balcarová (herečka)
Václav Jiřikovský
Pavel Haas (hudební skladatel)
Karel Krafka
Jan Kunc (hudební skladatel)
Míla Ledererová (operní zpěvačka)
Vilém Přibyl
Ivo Váňa - Psota
Jaroslav Prucha (herec)
Karel Konvalinka (hudební skladatel)
Gustav Brom
Anna Skalická (klavíristka, prof. konzervatoře)
Božena Snopková (operní zpěvačka)
Antonín Šlais (houslista)
 

Vědci:

Karel Absolon (geolog, zeměpisec, krasový badatel a objevitel Moravského Krasu)
Vladimír Helfert (hudební vědec)
Josef Kalousek (historik)
Arne Novák
Ferdinad Striebitz (překladatel Homéra)
Otakar Fiala (prof. - znalec díla O. Březiny)

 

Podrobnosti o některých z nich

Absolon Karel, * 16. 6. 1877, † 6. 10. 1960

český geolog; profesor na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Autor několika set vědeckých publikací z oboru geografie, geomorfologie, speleologie, paleontologie a archeologie. Zkoumal Moravský kras (objevil jeskyně Punkevní a Kateřinskou, zasloužil se o zpřístupnění propasti Macocha) i krasové oblasti v zahraničí (zejména na Balkánském poloostrově), studoval prehistorické lokality v Dolních Věstonicích a v Předmostí na Moravě.
Životní dráhu prof. Absolona bezpochyby předurčilo rodinné prostředí. Jeho dědečkem byl totiž Jindřich Wankel, lékař, který se ovšem se zanícením věnoval archeologii a speleologii a jehož objevy významně přispěly k výzkumům v Moravském krasu. Už jako student se na nich podílel Karel Absolon. Vystudoval přírodní vědy na Univerzitě Karlově v Praze, v roce 1907 se habilitoval jako docent v oboru fyzické geografie. Téhož roku se stal kustodem zoologických sbírek Moravského muzea v Brně, o rok později již zastával místo přednosty zoologického a paleontologického oddělení. Moravskému muzeu zůstal věrný až do svého odchodu do výslužby (1939).
V roce 1926 se Karel Absolon stal mimořádným a o rok později externím řádným profesorem Univerzity Karlovy v oborech paleontologie a zoogeografie. Jeho vědecká činnost byla neobyčejně obsáhlá. Pracoval v zoologii, speleologii, geomorfologii, paleontologii a archeologii. Podrobně se věnoval Moravskému krasu, který systematicky prozkoumal a zmapoval. Jeho zásluhou byla zpřístupněna propast Macocha a objeveny jeskyně Punkevní a Kateřinská. Roku 1920 objevil podzemní tok říčky Punkvy, po němž byla o 13 let později také díky jeho úsilí umožněna plavba. Hlavní význam jeho vědecké práce však spočívá v paleoantropologii. Pokračoval v průzkumu světoznámých čtvrtohorních lokalit prehistorického člověka v Předmostí u Přerova. Objevem světové důležitosti bylo pravěké osídlení v lokalitě Dolních Věstonic.Od roku 1924 tam Absolon prováděl vykopávky. Patnáctiletá práce, kterou občas i sám financoval, přinesla nesčetné objevy, zejména sošky zvířat a ženských figur, mezi nimiž je světovým unikátem Věstonická Venuše. Její stáří se odhaduje na 25 - 30 tisíc let. Absolon se podílel i na výzkumech jeskyní Pekárna a Býčí skála. Všechny nálezy podrobně zpracoval a uložil v nově zřízeném oddělení diluvia Moravského muzea (dnešní ústav Anthropos). Profesor Absolon zkoumal také krasová území ve Francii, Anglii, na Krymu a zejména Dinárský kras na Balkáně a v něm tok největší známé ponorné řeky světa Ombly, která ústí do moře u Dubrovníku. Na těchto cestách vypracoval řadu speciálních map, prozkoumal přes 2000 jeskynních útvarů a popsal místní jeskynní faunu. Absolonovo dílo zahrnuje stovky prací, publikovaných jak ve vědeckých časopisech a monografiích, tak v populárním tisku. Vynikal a byl oblíben i v činnosti pedagogické, přednáškové a osvětové, byl skvělým popularizátorem vědeckých poznatků. Stal se členem mnoha domácích i zahraničních vědeckých institucí a společností a získal si svou prací světové jméno. Je pochován na čestném pohřebišti Ústředního hřbitova v Brně, je po něm pojmenována ulice v Brně - Komíně. Od roku 1961 nese jeho jméno nově objevená jeskyně v italských Apuánských Alpách. Moravské zemské muzeum zřídilo v polovině roku 2001 v Dietrichsteinském paláci na Zelném trhu Pamětní síň profesora Absolona, která dokumentuje jeho život a dílo. Součástí komorní expozice je i část mobiliáře a další předměty z badatelova osobního vlastnictví.

Barvič Joža,  *14. 8. 1853 Velké Karlovice - † 3. 1. 1924 Brno

Valašský rodák Joža Barvič studoval na německé reálce v Novém Jičíně, školu však nedokončil. Byl krátce úředníkem Reichových skláren. Po vojenské službě v Olomouci vstoupil do učení v olomouckém knihkupectví Vlad. Žákovského, později se stal pomocníkem knihkupce Františka Karafiáta v Brně. Z podnětu svého bratra Františka, advokáta v Holešově, se pustil do samostatného podnikání. Několikrát neúspěšně žádal o knihkupeckou koncesi (zamítavá odpověď došla dokonce od ministerského předsedy Taaffeho, podle něhož bylo v Brně knihkupectví dost). K Barvičovu štěstí přišla do konkurzu stará brněnská firma Griesmayer a Glück. Její majitel Hofman se za 1000 zlatých své koncese zřekl v Barvičův prospěch. Ten sice musel ještě Hofmanovi hodně doplatit, ale inzerátem v Moravské orlici mohl 12. července 1883 veřejnosti oznámit, že v Rudolfské (dnes České) ulici číslo 4 otevírá knihkupectví, obchod hudebninami, zbožím uměleckým, papírem a pomůckami školními. Zdůrazňoval přitom, že jde o podnik ryze český a určený "všem Moravanům, hlavně Čechům brněnským". Obchod nesl firemní štít ve třech slovanských barvách v české řeči. To byl v převažujícím německém prostředí tehdejšího Brna odvážný krok, který ihned doznal "patřičnou" odezvu. Němečtí výrostci krám napadali, vývěsní štít znečišťovali a ničili, fyzicky byl napaden i sám Barvič. Konec jejich řádění učinil až městský magistrát, který dal k obchodu postavit stráž. Joža Barvič se stal prvním úspěšným brněnským českým knihkupcem, který šířil dobrou českou knihu. Roku 1896 navštívil Rusko a stal se i nadšeným rusofilem, což k jeho oblibě "nahoře" rovněž nepřispělo. V roce 1897 rozšířil svůj podnik o nádražní prodejnu knih v Brně, otevřel i pobočky v Zábřehu a ve Vyškově. Dostal se však do finančních potíží. Na radu přátel přijal za společníka svého vyučence, královopolského rodáka Josefa Novotného. To se ukázalo jako krok velmi šťastný. Schopný a pracovitý Novotný zřídil knihkupectví v Králově Poli, původní prodejnu v centru města přestěhoval do nových prostor (dnes Česká 13, Novotný později koupil celý dům). Mimo vlastního prodeje se zde provozovalo i nakladatelství, obrazárna a hudební salon. Vystupovali v něm například Rudolf Firkušný, Rafael Kubelík, navštěvoval jej Leoš Janáček. Kolem nového kulturního střediska se soustředili představitelé českého národního života v Brně, novináři, spisovatelé, hudebníci i výtvarníci. Barvičův sen se naplnil, on sám však již neměl dost sil pouštět se do nových aktivit a ze společenství ve firmě v roce 1919 vystoupil. Josef Novotný jako jediný majitel však vedl podnik dál pod názvem Barvič a Novotný. Joža Barvič byl nejen průkopníkem českého knihkupectví v Brně. Byl i nadšeným vlastencem, činovníkem brněnského Sokola (pomáhal na svět i sokolskému stadionu na Kounicově ulici), podporoval české divadlo i školy. Jeho pohřeb se konal za velké účasti brněnské veřejnosti. Od roku 1997 má čestný hrob na Ústředním hřbitově v Brně, je po něm pojmenována ulice. Nedošlo bohužel k umístění pamětní desky od sochaře prof. V. Macha na domě, v němž mělo první Barvičovo knihkupectví sídlo.
(Barvičova)

Brom Gustav vl. jm. Gustav Frkal, * 22. 5. 1921 Veĺké Leváre (okr. Senica), † 25. 9. 1995 Brno,

český kapelník, klarinetista, zpěvák a skladatel.
Původně chtěl být stavebním inženýrem a architektem jako jeho strýc z matčiny strany. Stal se však českou džezovou legendou. Už v dětství prošel první tvrdou školou života. Narodil se na Slovensku, kde chtěl jeho otec rychle zbohatnout. Podnik však zkrachoval. Gustav Frkal starší prohru neunesl a i s penězi od rodiny o Vánocích 1922 utekl. Krátce nato v cizině zemřel. Matka Marie si sice našla práci na poště, ale další dramata (přepadení, oloupení) ji přiměla k návratu na rodnou Moravu. Dostala místo poštovní administrátorky. To znamenalo jezdit s vlakovými soupravami po celé Moravě. Byla nucena svěřit Gustava a o rok staršího Milana do péče dětských domovů a příbuzných. Malý Gustav takto vystřídal několik "štací" (z kláštera v Holešově dokonce utekl), poslední byl dětský domov ve Veverské Bitýšce, kde vychodil obecnou školu. Tam mu také matka darovala první hudební nástroj - housle. V roce 1931 se jí podařilo sehnat práci i byt v Kroměříži, kde začal Gustav chodit na gymnázium a získal začátky hudebního vzdělání. V roce 1933 se rodina usadila v Brně, které se Gustavovi stalo celoživotním přístavem a osudem. Nastoupil do sekundy na reálce v Antonínské ulici a chodil na hudební výchovu k prof. Josefu Tomaštíkovi, pozdějšímu řediteli brněnské konzervatoře, a začas k prof. Krtičkovi - to už zvládal klarinet i saxofon. V kvintě založil studentskou kapelu R-BOYS a po tvrdých nácvicích s ní hrál na studentských tanečních čajích v DOPSu. Po okupaci, v necelých osmnácti letech, roznášel po Brně protinacistické letáky. Gestapo celou odbojovou skupinu rychle odhalilo a zatklo. Student Gustav Frkal byl zatčen 1. června 1939. Z vězení na Orlí ulici byl převezen do věznice na Špilberku, kde strávil 4 měsíce. Zázrakem unikl transportu do koncentračního tábora v Dachau. Po propuštění stihl ještě složit maturitní zkoušku, vysoké školy však již byly zavřeny. Gustav dal znovu dohromady členy předválečných R-BOYS a hledal pro kapelu uplatnění. Na radu přátel se rozhodl změnit příjmení. Našel je náhodně ve slovníku, kde se jeho tuka zabodla u halogenu brom. Nové umělecké jméno bylo krátké, zvučné a internacionální, Gustav je později úředně přijal i jako jméno občanské. R-BOYS získali první angažmá v Rožnově pod Radhoštěm, úspěšně působili ve Zlíně, pro pravidelné účinkování je angažoval šéf brněnského hotelu Passage. V lednu 1941 si Gustav Brom opatřil živnostenský list jako kapelník. Před totálním nasazením se kapela "uklidila" opět do Zlína, pak do Katovic, které ovšem byly tehdy součástí Říše (Schlesien). Úřady tam mladé muzikanty ročníku 21 samozřejmě brzy objevily a zatkly přímo na pódiu. Jeden z jejich příznivců z brněnského Arbeitsamtu naštěstí nasadil R-BOYS do brněnské Zbrojovky a to jim umožnilo další hraní. Po válce začínala Bromova kapela v kavárně Rozmarýn v Zemském domě v Brně a v Oáze hotelu Passage na Lidické ulici (nyní hotel Slovan). Taneční a džezová hudba slavila v té době obrovskou konjunkturu. Gustav Brom sestavil nový orchestr, prohluboval u prof. Tomaštíka své hudební vzdělání, angažmá v Rozmarýnu prověřilo jeho všestranné schopnosti muzikantské i manažerské. Po úspěšném koncertování v Bratislavě a brněnské kavárně Savoy oslnilo Bromovo brilantně swingující těleso pražskou kavárnu Vltava, tehdejší Mekku naší taneční a džezové hudby. Bromovci zde natočili své první tři gramofonové desky, navázali přátelství s pražskými předními hudebníky a džezmeny (R. A. Dvorský, Karel Vlach) i zahraniční kontakty (švýcarská ambasáda). V lednu 1946 pražské účinkování skončilo. Následovalo angažmá v Čsl. rozhlase v Bratislavě, turné po Švýcarsku (to mělo nepříznivé politické následky) a řada koncertních zájezdů a gramofonových nahrávek. Orchestr nastoupil cestu k dosažení stylové a interpretační kvality evropské a světové úrovně. Ani režimní ponížení žánru na úpadkovou hudbu nemohlo vývoj zvrátit. Gustav Brom dokázal sledovat a za obtížných podmínek udržet kontakt s trendy džezové hudby v zahraničí. Sázel na žánrovou a stylovou všestrannost (bop, cool, west coast), jeho talentovaní hudebníci se pod jeho vedením vypracovali k virtuozitě v technice i improvizaci, orchestr charakterizovala dokonalá práce aranžérská i kompoziční. Brom umožnil, aby v orchestru fungovaly i malé autonomní skupiny, pěstoval vlastní autorský tým (Jaromír Hnilička, Josef Blaha). Na koncertech i v nahrávkách účinkovali přední sóloví zpěváci a instrumentalisté domácí (snad všechny známé hvězdy) i zahraniční (Edmond Hall, Dizzy Gillespie, Maynard Fergusson, Bill Moody, Gerry Scottová, Jimmy Whitherspoon, Diana Ross and The Supremes, Betty Dorsey a další). Od 60. let slavil Bromův orchestr velkou řadu úspěchů na festivalech u nás i v zahraničí (Manchester, Norimberk, Varšava, Antibes), v roce 1974 byl v oficiálním žebříčku první desítky nejlepších světových kapel na sedmém místě. Trasy zájezdů se protáhly až na Kubu a do Indie. Rozený džezmen a bytostný muzikant Gustav Brom s obrovským osobním kouzlem a vysokou profesionalitou řídil typickými úspornými gesty svůj orchestr 53 let. Byl to v Evropě nejdéle působící dirigent u jednoho souboru. Jeho diskografie (Gustav Brom Jazz-1965, Maynard a Gustav-1969, Missa Jazz-1969, Gustav Brom Goes Pop-1970, Moravská svatba/Slunovrat-1975, Polymelodus-1977, Gustav Brom hraje swing-1978, Pozdrav orchestru-1981, rekapitulační disk 50 let Orchestru Gustava Broma-1991) čítá přes 570 titulů. Soubor pod jeho vedením absolvoval více než 250 zahraničních turné. Stálým zázemím však zůstala pro Gustava Broma rodina (v srpnu 1947 se oženil s majitelkou brněnského módního salonu Marií Gergelovou, s níž měl dceru a syna) a Brno, kde vždy rád koncertoval a nahrával, ale s nímž se také občansky sžil a fandil zde svým oblíbeným sportovním klubům. Přes četná úskalí a dramatické životní zvraty dokázal přivést svůj orchestr na vrchol poctivě zaslouženého světového úspěchu a patří mu přední místo ve dvoraně slávy českého džezu.
(Preslova)

Dillinger Petr, * 17. 9. 1899, † 24. 4. 1954,

český malíř a grafik. Těžištěm jeho tvorby je volná grafika, jeho lepty a dřevoryty s námětem prostých lidí se řadí k sociálnímu umění 1. poloviny 20. let. Jeho dílo náleží k neoklasicismu. Ilustroval řadu knih české a světové literatury. Byl činný v oboru knižní grafiky, navrhoval vazby, obálky a knižní úpravy.
(Preslova)

Fabiánek František, * 14. 10. 1884, † 3. 12. 1967

český sochař. Převážnou část jeho díla tvoří plastika pro architekturu, podobizny a drobná žánrová plastika (pomník P. Křížkovského v sadech pod Špilberkem v Brně, 1935, sochy T. G. Masaryka v Karviné a Šumperku, 30. léta aj.).
(Sedlákova 19)

Fuchs Bohuslav, 24. 3. 1895 Všechovice (okr. Přerov) - 18. 9. 1972 Brno

Před příchodem na brněnskou průmyslovku se Bohuslav Fuchs učil zedníkem. I na středoškolských a vysokoškolských studiích si přivydělával řemeslem a také malbou krajin. Obojí se mu hodilo v pozdější tvůrčí praxi. V roce 1916 vstoupil do architektonické školy Jana Kotěry na Akademii výtvarných umění v Praze. Vynikajícího absolventa pak zaměstnával Jan Kotěra dva roky ve svém soukromém ateliéru. V březnu 1923 přijal Fuchs nabídku pracovat na Stavebním úřadu města Brna, kam se Jindřich Kumpošt snažil pro své Regulační a architektonické oddělení získat mladé schopné odborníky. Fuchs se nejprve zevrubně seznámil s městem a jeho problémy a promýšlel možná řešení. V raných dvacátých letech projektoval v Brně hlavně soubory obytných domů i jednotlivé objekty (Míčkova a Nováčkova ulice v Husovicích, Barvičova a Mahenova v Masarykově čtvrti), ale i některé veřejné stavby (obřadní síň na Ústředním hřbitově, Masná burza). Díky své schopnosti rychlé orientace, osobnímu šarmu a umění vyjednávat dovedl získat jak zakázky, tak talentované kolegy pro spolupráci. Školu pro odborná ženská povolání Vesna na Lipové ulici projektoval spolu s Josefem Poláškem. Roku 1925 převzal Fuchs po Kumpoštovi vedení oddělení na Stavebním úřadu. Ve funkci setrval do roku 1929. V tomto období vznikla jeho rozhodující díla: Zemanova kavárna, mětstské lázně v Zábrdovicích, Masarykův studentský domov na Cihlářské ulici, Moravská banka na náměstí Svobody (spolu s Arnoštem Wiesnerem), Domov Elišky Machové v sousedství školy Vesna, pavilon města Brna pro Výstavu soudobé kultury na brněnském výstavišti a zejména mistrovský projekt, srovnatelný s tvorbou světových architektů, hotel Avion na České ulici. Byl dokončen v roce 1928 a stal se místem setkávání brněnských umělců a centrem brněnské avantgardy. Kromě toho vznikla i řada návrhů obytných budov včetně vlastního domu na Hvězdárenské ulici. Do let 1926 - 27 spadá i zpracování vítězného soutěžního návrhu na regulaci města Brna (spolu s J. Peňázem a F. Sklenářem), z jehož základní koncepce se vychází dodnes. Počítal mimo jiné i s odsunem osobního nádraží z centra města. Mimo Brno se Fuchs jako architekt i urbanista významně zapsal v Luhačovicích (regulační plán města a soubor penzionů), Starém Smokovci (penziony), Trenčianských Teplicích (koupaliště Zelená žába), Jihlavě (regulační plán města) a na dalších místech. Dospěl v této době k vyzrálé principiální tvůrčí metodě, funkcionalismu, v níž díky dovedné a mistrné kompozici jde účelový a technický záměr ruku v ruce s uměním. Významnou roli sehrál Fuchs i v oblasti užitého umění jako designér, inicioval vznik podniků na výrobu bytových doplňků (Standart bytové společnosti, Dílny umělecké keramiky, Magazin AKA), publikoval, organizoval výstavy, byl klíčovou osobností Skupiny výtvarných umělců v Brně. Výtvarné dotvoření svých architektur svěřoval kvalitním umělcům (Milén, Hrbek, Kaláb, Kubíček, Makovský). Na sklonku první republiky realizoval ještě budovy zemského vojenského velitelství na Kounicově ulici a nádražní pošty. V roce 1946 navrhl přestavbu Domu umění v Brně. V roce 1938 přednášel na Uměleckoprůmyslové škole ve Zlíně, po roce 1945 na Vysoké škole technické v Brně, kde v roce 1947 získal profesuru. V letech 1955 až 1958 zastával funkci děkana Fakulty architektury a pozemního stavitelství, po roce 1956 již součásti Vysokého učení technického v Brně. Pod politickým nátlakem byl nucen školu opustit a ta přišla o nejvýznamnějšího pedagoga v celé své historii. V padesátých letech se Fuchs obrátil k problémům památkové péče. Podílel se na rekonstrukci některých památkových budov (Reduta, Uměleckoprůmyslové muzeum) a na asanačním plánu historického jádra města Brna. Své teoretické a tvůrčí zkušenosti shrnul v publikaci Nové zónování (1967). O Fuchsově tvorbě psal s uznáním domácí i zahraniční odborný tisk, získal řadu titulů a ocenění (stálý delegát Mezinárodního kongresu moderní architektury CIAM, člen Mezinárodního výboru pro realizaci soudobé architektury CIRPAC, čestný dopisující člen Královského institutu britských architektů RIBA, čestný místopředseda Mezinárodní federace pro bydlení, stavbu měst a prostorového plánování IFHTP). V roce 1969 převzal ve Vídni prestižní cenu Gottfrieda von Herdera. Když se v roce 1972 Fuchsovo dílo uzavřelo, čítalo téměř sto urbanistických návrhů a na pětset architektonických projektů, z nichž přes stopadesát bylo realizováno. Jeho mimořádná osobnost dalekosáhlým způsobem ovlivnila brněnskou meziválečnou architekturu, nastartovala její progresivní vývoj a posunula Brno mezi výtvarná centra evropské moderní architektury. Profesor Bohuslav Fuchs je pochován na čestném pohřebišti Ústředního hřbitova v Brně. U příležitosti stého výročí jeho narození (1995) mu byl v parčíku na souběhu ulic Neumannova a Lipová odhalen pomník (kolektiv autorů vedený Mojmírem Husákem).

Eisler Otto 1893 - 1968

Eisler patřil k brněnské meziválečné avantgardě. Ta sehrála v moravské metropoli tak významnou úlohu, že zařadila Brno mezi nejmodernější města tehdejší Evropy. Běžně jsou připomínána jména jako Bohuslav Fuchs, Jiří Kroha, Jan Víšek, Jindřich Kumpošt, Josef Polášek. Méně už je sledována tvorba v Brně usazených Němců a Židů. Byli to zpravidla absolventi vídeňských škol (jako například nejznámější z nich Ernst Wiesner - autor brněnského krematoria, paláce Morava ad.) nebo brněnské německé techniky. To byl i případ Eislera, který pak od konce dvacátých let pracoval pro stavební firmu svého bratra. Projektoval činžovní a rodinné domy, které jsou výrazově mnohem nenápadnější, než stavby výše zmíněných projektantů. Tak je tomu ostatně i u pražských židovských projektantů - i ti neoslňovali elegantními liniemi, pásovými okny a dokonalými proporcemi svých staveb, šlo jim víc o to, aby se v nich lidé cítili co nejlíp. Z vnějšku bylo domy spíš nenápadné. Ty Eislerovy poznáte podle oken v líci fasády, půlkruhovitě zakončených balkónů, hladkých omítek a především jakési samozřejmé jednoduchosti. Eislerův osud nebyl zvlášť šťastný: před válkou se mu sice podařilo uprchnout do Norska, ale to bylo také okupováno nacisty, byl zajat, poslán zpět a nakonec přece jen skončil v Osvětimi. Naštěstí však přežil a po válce se vrátil do Brna. Mnoho příležitostí k projektování však už nedostal (poslední prací byly pavilony pro brněnskou ZOO). Je neuvěřitelné, jak kusé informace máme i o osobnostech, které tvořily před pár desítkami let. Tak i Eislerovy některé stavby v knize jsou označeny otazníky. Pamětníci jeho generace už odešli a pátrat dnes ve zdevastovaných archívech je někdy nadlidský výkon. O to cennější je, že se najdou v moravské metropoli badatelé, kteří zapomenuté osudy lidí, na jejichž tvorbu opět začínáme být hrdi, znovu připomínají. Publikaci Otto Eisler můžete získat na adrese Spolek Obecní dům, Srbská 66, 612 00 Brno. Autoři textů: Petr Pelčák, Jiří Kroupa, Lenka Kudělková; editoři: Petr Pelčák, Jindřich Škrabal, Ivan Wahla (mimochodem tito tři architekti svou vlastní tvorbou důstojně navazují na odkaz brněnské meziválečné avantgardy).

Haas Pavel, *21. 6. 1899 Brno, † 18. 10. 1944 Osvětim

český skladatel židovského původu
Pocházel z rodiny obchodníka s obuví, jeho bratr Hugo Haas byl významný český herec. Jejich otec Zikmund Haas měl v Brně tři prodejny s obuví "Obuv českého průmyslu - U Zajíce". Bydleli tehdy v dnešní Bezručově ulici. U Haasů se vždycky mluvilo česky, i když z obchodních důvodů byla nutná i znalost němčiny, proto oba chlapce - Huga i Pavla posílali do obecné školy německé, aby pak na střední škole chodili do české školy. V letech 1919-21 studoval na konzervatoři v Brně (J. Kunc, V. Petrželka), v roce 1922 absolvoval mistrovskou třídu skladby u L. Janáčka. Živil se jako soukromý učitel hudební teorie, později učil také na židovské škole v Brně. Byl korepetitorem brněnského divadla, později jednatelem Klubu moravských skladatelů, přispíval kritikami a články do Národních novin a Národních listů, v tomto období komponoval pro film. Ve svých skladbách vycházel nejdříve z podnětů svého učitele L. Janáčka (Zesmutnělé scherzo op. 5, 1921), později se výrazně orientoval na novou francouzskou vlnu, avantgardní Šestku a Stravinského (Smyčcový kvartet č.2 "Z opičích hor" s ohlasy jazzu 1925, Dechový kvintet 1929, Smyčcový kvartet č.3, 1938), vychází i z hebrejských zpěvů a staročeského Svatováclavského chorálu (Suita pro hoboj a klavír z roku 1939 je jednou z prvních kompozic, protestujících proti nacistické okupaci československého státu). Významné jsou vokální kompozice Šest písní v lidovém tónu (1919), Čínské písně op.4 (1921), Fata morgana (1923), Vyvolená (1926). Jedinou operou P. Haase je tragikomická opera o třech dějstvích Šarlatán (1937), kterou zkomponoval na vlastní libreto. Haasův osobní život se naplnil manželstvím s MUDr. Soňou Jakobsonovou, s níž bydlel na dnešní Havlíčkově ulici. Narozením dcery Olgy pak mohlo být Pavlovo osobní štěstí dokonalé, jenže to už se psal rok 1937 a Pavlu Haasovi k práci a životu mnoho klidu a času nezbývalo. Po 15. březnu 1939 se podařilo jeho bratrovi Hugovi Haasovi i s manželkou emigrovat do Francie. Jejich několikatýdenního synka se ujala rodina Pavla Haase a vychovávala jej jako dalšího člena své rodiny. Paní Haasová byla vedena jako árijka, ale nemohla však provozovat svoji lékařskou praxi a tudíž živit rodinu, pokud byla ženou Pavla Haase. V roce 1940 proto došlo k formální rozluce, paní Haasové byla ponechána možnost vykonávat lékařskou praxi a Pavel Haas se odstěhoval do otcova bytu na Smetanovu ulici. Později se ovšem oba museli odstěhovat do jedné místnosti na Sadové ulici č. 8. V prosinci roku 1941 byl zatčen gestapem a odvlečen do koncentračního tábora v Terezíně, kde pokračoval v hudební činnosti a se spoluvězni pěstoval hudbu. Ve svízelných podmínkách zkomponoval mužský sbor na hebrejský text Nenaříkej , roku 1944 Studii pro smyčcový orchestr K. Ančerla a Čtyři písně na slova čínské poesie pro bas a klavír pro K. Bermana. Na neštěstí však byl Pavel Haas mezi těmi, kteří byli určeni do dalších transportů, a tak 16. října 1944 odjížděl do Osvětimi, kde již 18. října 1944 zahynul v plynové komoře.

Habřina Rajmund, pův. jm. Raimund Chatrný, * 28. 9. 1907, † 2. 4. 1960,

český básník, prozaik (Ohnivá země), dramatik (Valašská stráž), esejista a filozof (Světla nad Kralicemi, Březina a Nietzsche), překladatel ze slovinské literatury (I. Cankar, F. Levstik).
(Sedlákova 25)

Helfert Vladimír, * 24. 3. 1886, † 18. 5. 1945,

český hudební vědec a kritik; profesor na univerzitě v Brně. 1920 - 39 dirigent Orchestrálního sdružení v Brně. 1939 - 42 a 1944 byl vězněn (zemřel po návratu z Terezína na následky věznění). Věnoval se starší (Hudební barok na českých zámcích, Hudba na jaroměřickém zámku, Jiří Benda) i novější české hudbě (Česká moderní hudba), osobnostem B. Smetany (Smetanovské kapitoly, Motiv Smetanova Vyšehradu) a L. Janáčkovi. Vroce 1934 založil edici staré české hudby Musica antiqua bohemica a 1938 ročenku Musikologie.
(Heinrichova)

Jílková-Lacinová Sylva * 06.03. 1923 Brno

Významná česká sochařka a medailérka. V roce 1950 absolvovala AVU v Praze, obor sochařství u prof. Karla Pokorného. Roku 1948 se vdala za JUDr. Jana Jílka (1917-1984). Pracovala jako svobodná sochařka. Doposud vytvořila 63 exteriérových realizací pro architekturu a veřejná prostranství, 44 sochařských děl pro veřejné interiéry, 35 prací v galeriích a muzeích. V roce 1955 ji byla udělena cena Osvobození města Brna, 1965 Krajská cena A. Procházky, 1997 Cena města Brna za celoživotní práci.
(Lerchova)

Kalousek Josef, * 2. 4. 1838, † 22. 11. 1915,

český historik a publicista; profesor na české univerzitě v Praze. Začínal jako novinář, názorově blízký F. Palackému a F. L. Riegrovi; z publicistiky vzešlo i jeho zásadní dílo České státní právo, související s problematickou českých státoprávních bojů. Zabýval se i dějinami agrárními (O staročeském právě dědickém a královském právě odúmrtním na statcích svobodných v Čechách i v Moravě), do ediční řady Český archiv připravil dodnes základní výbor Řády selské a instrukce hospodářské.
(Údolní)

Kaplan Viktor, * 27. 11. 1876, † 23. 8. 1934,

rakouský inženýr; od roku 1903 asistent na Vysoké škole technické v Brně, později profesor. Věnoval se zejm. vývoji a konstrukci vodních turbín. Vroce 1910 zřídil první laboratoř pro zkoušení vodních turbín. Autor rychloběžné vodní turbíny s natáčivými rozváděcími i oběžnými lopatkami, která dodnes patří mezi nejpoužívanější typ vodních turbín.

Karfík Vladimír, * 26. 10. 1901, † 6. 6. 1996,

český architekt a pedagog; spolupracovník Le Corbusiera a F. L. Wrighta. Jeden z hlavních představitelů funkcionalismu a konstruktivismu ve stavitelství 30. let v Československu. Usiloval o důslednou dispoziční a konstrukční typizaci a standardizaci v architektuře (obchodní dům Baťa v Brně), průkopník montovaných celopanelových konstrukcí.

Kožík František, * 16. 5. 1909, † 5. 4. 1997,

český prozaik a dramatik. V letech 1956 - 74 dramaturg Československého filmu. V rozsáhlé povídkové a románové tvorbě se zaměřil zejm. na životopisný román (Největší z Pierotů, Básník neumírá, Josef Mánes, Na křídle větrného mlýna, Neklidné babí léto, Šavle a píseň). Stejné zaměření mají i prózy pro děti a mládež (Synové hor, Zákon věrných strážců, Miláček národa, Píseň nejdražší).

Král Jaroslav, * 5. 12. 1883, † 22. 3. 1942,

český malíř. Člen Skupiny výtvarných umělců v Brně a Spolku výtvarných umělců Mánes v Praze. Raná figurální tvorba se sociálními náměty se záhy vyhranila v geometricky zjednodušený styl. Počátkem 30. let rozvíjel klasicisující podněty, poté byl ovlivněn, zejm. v tvorbě zátiší, lyrickým kubismem. Svůj antifašistický postoj projevil v dílech reagujících na události 2. světové války (Španělská matka, Matka na útěku). Zahynul v koncentračním táboře v Osvětimi.
(Lerchova)

Krafka Karel, * 4. 1. 1921, † 11. 7. 1984,

český violoncellista a pedagog; profesor na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. V letech 1951 - 55 koncertní mistr Symfonického orchestru kraje brněnského. 1947 spoluzakladatel a člen Janáčkova kvarteta.
(Rezkova)

Kriebel Zdeněk, * 29. 4. 1911, † 28. 12. 1989,

český básník; manžel M. Podvalové. Jeho básnická tvorba, spjatá s Brnem, vycházela z proletářské poezie (Hořící keř); přes vlivy moderních proudů (Polytonfox, Proutěná píšťala) dospěl k poezii občanské (Alarm) a milostné (Kniha milosti). Autor veršů pro děti (Píšťalička, Ptám se, ptám se, pampeliško, Koulej se, sluníčko, kutálej, Co dělá sluníčko v parku, výbory Na sluneční straně, Jak se zobe chytré zrní). K poezii pro dospělé se vrátil sbírkou Etudy pro dceru. Uvolněnou fantazii, vtip a poučení folklórem uplatnil i v překladech veršů slovenské básnířky K. Bendové (Kapky, kapky, krůpěje, Trnky brnky na ty hrnky).
(Rezkova)

Kroha Jiří Vendelín, * 5. 6. 1893, † 7. 6. 1974,

český architekt, scénický výtvarník, malíř, sochař, navrhář nábytku a teoretik architektury; profesor, 1945 děkan, 1948 rektor Vysoké školy technické v Brně. 1920 spoluzakladatel a redaktor časopisu Socialistická scéna, 1927 revue současné kultury Horizont. Představitel české meziválečné avantgardy. Zpočátku ovlivněn kuboexpresionismem (návrh úpravy pražského Monmartru), posléze se přiklonil ke konstruktivismu a funkcionalismu (projekty vil v Kosmonosech, průmyslové školy v Mladé Boleslavi, pavilon Výstavy severních Čech). Jako scénograf Národního divadla a Stavovského divadla v Praze navázal na Janákův kuboexpresionismus. Po roce 1949 propagátor stylu socialistického realismu v architektuře. Spoluautor knihy Sovětská architektonická avantgarda (s J. Hrůzou).
(Sedlákova 45)

Kumpošt Jindřich, * 12. 7. 1891, † 14. 7. 1968,

český architekt a urbanista; významný představitel brněnského funkcionalismu. Zpočátku ovlivněn vídeňskou klasicistní modernou. V letech 1920 - 25 řídil regulaci a pozemní stavby města Brna. Autor návrhů řady veřejných, rodinných a činžovních domů (okresní nemocenské pojišťovny v Brně a Olomouci, spořitelny v Brně-Králově Poli a Prostějově, kavárna Savoj, regionální plán Kníničské přehrady).
(Barvičova 15)

Kyselka Mojmír st. * 16. 7. 1902 Ořechov u Brna, † 4. 11. 1974 Brno,

český architekt
Architekt Mojmír Kyselka starší se narodil 16. července 1902 v Ořechově u Brna v rodině ředitele školy. Jeho otec František se po I. válce stal ředitelem měšťanských škol v Brně. Zde byl také, po šestnáct let první republiky, členem Rady města Brna pro školství a výchovu. Mojmírova maminka Františka byla také učitelka ze staré kantorské a muzikantské rodiny. Od roku 1894 začala sbírat lidové písně a postupně se stala významnou sběratelkou (4100 písní) a blízkou spolupracovnicí Leoše Janáčka. Oba Mojmírovi starší bratři padli v I. světové válce. Studium architektury a pozemního stavitelství absolvoval na České vysoké škole technické v Brně, zejména u profesorů Králíka, Liebshera, Fishera a Syřiště. Již od roku 1927 projektoval a realizoval rodinné domy a v roce 1928 započal svoji práci pro Magistrát města Brna, jako vrchní technický rada regulačního referátu města. Zde pracoval také v projektové kanceláři města vedené Bohuslavem Fuchsem a Jindřichem Kumpoštem. Městu Brnu zůstal po celý pracovní život věrný s výjimkou nuceného penzionování v letech 1944-45. V roce 1962 odchází do důchodu ve funkci vedoucího územního plánu odboru výstavby a územního plánování Národního výboru města Brna. Po jeho odchodu byl z této funkce a odboru ustaven Útvar hlavního architekta a od jeho začátku byl členem poradního sboru ÚHA. Jeho architektonická tvorba byla tedy omezována povinnostmi urbanistického úředníka. Regulační urbanistické návrhy, rozhodnutí a doporučení která vydával se často realizovala velmi tvůrčím způsobem, ale anonymním způsobem. Za významnou regulační zásluhu je možno považovat také jeho rozhodnutí o nezastavění některých klíčových pozemků, které tak zůstaly zachovány pro hodnotnější stavební díla. Řadu soukromých projektů rodinných domů např. na Rezkově ulici v Brně musel předkládat se spoluautorstvím kolegů pracujících v samostatných projekčních kancelářích. Vlastní vilu na Tomešově ulici navrhl ve dvou variantách. Nejvýznamnější funkcionalistické veřejné stavby v Brně - Masarykovy školy v Černých polích a ředitelství plynáren na Radlase však projektoval a realizoval jako městský architekt. Téměř všechny jeho projekty rodinných domů a chat jsou dotaženy až do interiéru. po roce 1936 dochází v jeho tvorbě k podstatnému přelomu. Pod vlivem přípravy a začátku II. světové války postupně racionální zásady mezinárodního slohu - funkcionalizmu a působením díla F. L. Wrighta, ale i charakteru požadavků klientů - Dvořákova chata na Brněnské přehradě1937 a Osičkovo vinařství u Velkých Bílovic1941 i řada chat a domků - přechází k organické architektuře s regionálními rysy. Po válce se tyto tendence projevily na projektech a realizacích škol v Brně - Táboře 1952 (s arch. J. Klímou) i na rodinných domech na Barvičově ulici 1950-53, na projektu školy na Gallašově ulici - aniž v jedné stavbě došlo k sovětizaci socialistickým realizmem. Od počátků své tvůrčí činnosti se Mojmír Kyselka účastnil architektonických a urbanistických soutěží. Nejvýznamnější vítězství - a následující realizace škol v Přerově (s J. Poláškem) 1932 a další byly magistrátnímu úředníkovy povoleny. Poválečná plejáda soutěží - např. na divadlo v Brně, okružní třída v Brně,vyvrcholila I. cenou v soutěži na hotel International na Husově ulici v Brně ( s M. Steinhauserem). Ta určila všechny hlavní zásady pro následný projekt brněnského Stavoprojektu. V roce 1955 byla dokončena rekonstrukce renesančního paláce - Domu pánů z Kunštátu podle jeho náročného projektu s řadou soudobých motivů v interiéru. Je to zvláště prosklená stěna s dřevěnými pilíři a akanty jako vstup do slavnostního sálu. Od počátku své architektonické činnosti, ale i jako intimních urbanistických prostorů Brna spolupracoval s četnými významnými výtvarníky - malíři Tichým, Kalábem, Matalem, Brunem, sochaři Makovským, Laudou, Lenhartem, Markem a dalšími z mladší generace. Zejména pak v důchodu se této spolupráce účastnil a do určité míry ji i řídil jako člen a pak předseda komise Díla. Přispěl tak ke zlepšení kvality výtvarného díla v architektuře. V roce 1937 byl oceněn stříbrnou medailí Světové výstavy umění a techniky v Paříži za Masarykovy školy v Brně, Černých polích, v roce 1956 Cenou města Brna za rekonstrukci Domu pánů z Kunštátu a v roce 1961 Za zásluhy o výstavbu.

Lacina Lubor, * 23. 7. 1920 Brno, † 13. 2. 1998 Brno

Architekt, výtvarník.Jeho životní příběh, vlastními slovy ) vyprávěný v knize "Architekt Lubor Lacina - Výběr z díla": "Narodil jsem se 23. července 1920 v Brně v rodině inženýra ve státní službě. Dětství jsem prožíval ve čtvrti rodinných domků zvané úřednické. Bylo to období, dalo by se říci idylické, doba začátku první republiky prodchnutá entusiasmem z naší státní samostatnosti a masarykovskými ideály. Mými kamarády byli děti z takto laděných rodin. Podmínky výchovy rodinné i školní byly již moderní, ale poměrně přísné. Oba rodiče měli ve vážnosti činnost intelektuální, zejména uměleckou. Otec studoval na technice ve Vídni, kde se hodně zajímal o výtvarné umění, hlavně malířství. Matka pocházela z hotelu Slavia, kde se tehdy soustřeďoval kulturní a umělecký život českého Brna. Toto prostředí působilo ovšem na vnímavou dívku. Tento estetický smysl rodičů určitě ovlivnil mne a mou mladší sestru, později sochařku, v naší výtvarné dráze. V té době v našem rodinném domě zařizovali některé pokoje architekti Vaněk, později Čermák, se kterými udržovali společenský styk. Též s malířem Süsserem, který oba portrétoval. Hosty byly též občas architekti Víšek, Grunt a Kopřiva. Tito pozdější tvůrci brněnské moderní architektury mi ovšem velmi imponovali. Již v gymnaziálních letech jsem se pokoušel o výtvarné návrhy. Po maturitě bylo tedy rozhodnutí jednoduché: architektura. Zapsal jsem se na brněnskou fakultu a byl též přijat na vídeňskou Akademie der bildender Kunste. Pak přišel protektorát, zavření vysokých škol a válečné události. Velké plány se sesypaly. Začal jsem tedy od "píky". Nejdříve jako praktikant u stavební firmy Kuba, pak jako student stavitelské průmyslovky, kde jsem poznal správnou řeholi tohoto oboru. Po maturitě jsem s velkou radostí zakotvil na Škole uměleckých řemesel, kterou jsem absolvoval ve speciálce architektury u prof. E. J. Margolda, známého architekta, který po nástupu nacizmu odešel z umělecké kolonie v Darmstadtu do Čech. Byla to významná osobnost, která na mne hodně působila. V té době a až do konce války jsem vykonával praxi u architekta B. Čermáka, žáka Otto Wagnera, který měl v Brně a na Moravě velmi zámožnou německou i českou klientelu a vlastnil umělecko-řemeslné dílny, které vytvářely precizní interiéry. Začátkem roku 1945 jsem složil u Zemského úřadu v Brně stavitelskou zkoušku a dychtivě očekával konec války. Pracoval jsem na obnově Vysoké školy technické. Záleželo na rychlosti, aby se rozjel již letní semestr. Čekalo na to mnoho studentů po pět let. Nastoupil jsem znovu na fakultu architektury a s velkým elánem se dal do studia. V té době jsem podnik první studijní cestu do Švýcarska, kde jsem se seznámil s tamními tvůrci a jejich díly, což bylo po válečné stagnaci u nás velké osvěžení a impuls. Založil jsem též rodinu s posluchačkou pěvecké konzervatoře a narodil se nám syn. K tomu ovšem bylo třeba vybudovat domácnost, ateliér a finanční základnu. S poválečným otevřením přišly též zakázky na návrhy bytových interiérů, rekreačních chat a venkovských domků. Jako absolvent architektury na "Šuřce" jsem tedy mohl převzít tyto zakázky a současně studovat na fakultě. Už tehdy se rýsovalo moje budoucí zaměření. Byly to interiéry a obytné a kulturní stavby. Z profesorů jsem nejvíce získal u Bohuslava Fuchse, architekta evropského formátu. Všechna odborná studia jsem absolvoval s vyznamenáním včetně diplomového projektu a II. státní zkoušky. V té době mi nabídl místo prvního asistenta prof. Jiří Kroha, tehdejší rektor, u kterého jsem pak setrval pět let. Nebylo to lehké vzhledem k dynamické povaze této umělecké osobnosti architekta, malíře, scénografa, ale i levicového intelektuála. Na tomto ústavu se pracovalo na velkých školních projektech zaměřených již ke konkrétnímu a praktickému využití. Získal jsem tak zkušenosti nejen projekční, ale i pedagogické. V té době jsem bez vědomí svého profesora vypracoval a obhájil disertační práci a dosáhl akademické hodnosti doktora věd. Nabídku profesora Krohy, který přecházel do Prahy, jsem nepřijal, a tak jsem se rozhodl pro "volnou nohu" a tím i možnost pracovat samostatně ve svém ateliéru, jako člen Svazu výtvarných umělců. Tam jsem se sblížil s předními brněnskými kumštýři. Můj společenský život se odehrával v klubu umělců, kde se soustřeďovali výtvarníci, spisovatelé, skladatelé a členové divadel. Tímto prostředím jsem byl natolik prodchnut, že jsem se postupně vzdaloval rodinnému životu. Později jsem i žil sám ve svém ateliéru. Byla to však i doba usilovné práce na nejrůznějších zakázkách architektonických i výtvarných. Žádalo to značnou všestrannost a pohotovost. Úkoly byly ovšem dány přáním objednavatelů - od tvorby monumentální až k dekorativním doplňkům, od nábytku až po umělecká řemesla. A tak léta běžela v rytmu usilovné práce, cest pracovních i zahraničních, léčebných pobytů v nemocnicích, lázních, na horách i u moře. Vedl jsem nerovný konkurenční boj s projektovými ústavy, kde byly soustředěny stovky architektů automaticky zaštítěných svými vlivnými ústavy. Snažil jsem se dokázat, že i na menších úlohách lze, a možná i lépe, prokázat svůj talent. Tyto překážky a starosti stejně jako intenzivní pracovní úsilí a rušný společenský život s tím související se časem odrazil v mém zdravotním stavu. Překonal jsem řadu vážných nemocí i operací. V poslední třetině svého života jsem se podruhé oženil a usadil se ve čtvrti mého mládí, odkud jsem na začátku nadšeně vykročil. Zde jsem si vybudoval nový ateliérový domov, kde doufám již dokončím svou životní dráhu. Dnes vidím, jak krátkou životnost, snad s výjimkou pomníků, mají architektonické výtvory, zejména interiéry. Velká část mých realizací je přeměněna, zrušena, ale i zničena."
V roce 1998 opustil svoje dílo arch. Lacina navždy.
Heinrichova 45

Laml Miloš, * 28. 12. 1884, † 16. 11. 1964,

český architekt a urbanista. Jeho tvorba stojí stranou hlavních progresivních proudů, směřoval k osobitě pojaté moderně s prvky funkcionalismu. Poválečná tvorba je zaměřena na projekty užitkových staveb a lesních zařízení, citlivě sladěných s přírodou (plicní sanatorium Jablunkov, 1931 aj.)
Heinrichova 32

List Vladimír, * 4. 6. 1877, † 27. 5. 1971,

český elektrotechnik a pedagog; byl profesorem na české technice v Brně, spoluzakladatelem elektrotechnického svazu čs. (1919) a Čs. normalizační společnosti (1923). V letech 1932 - 34 byl předsedou mezinárodní normalizační organizace ISO v Basileji (Švýcarsko), spoluzakladatelem časopisu Elektrotechnický obzor (1910). Zabýval se silnoproudou elektrotechnikou, elektroenergetikou a elektrickou trakcí. Spoluautor prvního, nerealizovaného projektu pražského metra (1926). Od roku 1926 redigoval rozsáhlou knižnici Technický průvodce - Elektrotechnika. Je autorem a spoluautorem asi 600 publikací, převážně učebnic (Základy elektrotechniky I a II).
(Bedřicha Macků 28)

Mahen Jiří, vlastním jménem Antonín Vančura, * 12. 12. 1882, † 22. 5. 1939,

český básník, prozaik, dramatik a publicista. Jeho lyrická tvorba je spjata s životním postojem generace anarchistických buřičů (básnické sbírky Plamínky, Duha, Tiché srdce). V lyrických prózách zachytil život romantických snílků a společenských vyděděnců, jejich citová zklamání a ztroskotání (román Kamarádi svobody, povídka Podivíni). Později byl ovlivněn impresionismem, obohatil poetiku a estetiku české avantgardy (prózy Rybářská knížka, Měsíc, Nejlepší dobrodružství, Díže, dramata Jánošík, Nebe, peklo, ráj, Mrtvé moře, Generace, Dezertér). Z dramatické tvorby patří k nejvýznamnějším lyrická komedie Ulička odvahy, dále Nasredin čili Nedokonalá pomsta, šest poetických libret Husa na provázku. Otázkám divadla se věnoval v knihách esejů Před oponou, Režisérův zápisník.
(Mahenova)

Novák Arne, * 2. 3. 1880, † 26. 11. 1939,

český literární historik a kritik; byl profesorem (v letech 1937 -39 rektor) Masarykovy Univerzity v Brně. Syn Terezy Novákové. Jako literární historik a kritik byl ovlivněn pozitivismem (J. Gebauer, J. Vlček) a dobovými literárněvědnými proudy (W. Dilthey, B. Croce). V rozboru literárního díla kladl důraz na estetická a stylová hlediska, později upřednostňoval vlastní koncepci literárního tradicionalismu. Autor Přehledných dějin literatury české (s J. V. Novákem), monografií (mj. o J. Nerudovi, S. Čechovi, J. Dobrovském, V. Dykovi, J. Pekařovi), studií a esejů (soubory Zvony domova, Nosiči pochodní, Duch a národ).

Píšek František, * 24. 4. 1886, † 10. 3. 1970,

český metalurg; profesor na technice v Brně. Zabýval se zejména naukou o kovech, slévárenstvím a zpracováním slitin. Z díla: Litina, její výroba a zkoušení, Slévárenství, Nauka o materiálu.
(Mučednická 8)

Pleva Josef Věromír, * 12. 8. 1899, † 8. 9. 1985,

český prozaik a básník. V roce 1927 založil skupinu dělnických autorů polemicky zaměřenou proti intelektuálně náročné tvorbě skupiny Devětsilu. Autor literatury pro děti (Hoši s dynamitem, Kapka vody, Budík, adaptace románu Robinson - podle D. Defoea, a zejména příběhy ze života proletářského chlapce Malý Bobeš).
(Lipová 37)

Procházka Antonín, * 5. 6. 1882, † 9. 6. 1945,

český malíř a ilustrátor; Výtvarný talent Antonína Procházky se projevil už v jeho raném dětství. Byl podporován matkou, která sama ráda malovala. Antonín maturoval na gymnáziu v Kroměříži, ve studiích pokračoval na Uměleckoprůmyslové škole a Akademii výtvarných umění v Praze (u pedagogů Vlaho Bukovace, Hanuše Schweigera, Maxe Švabinského). S několika kolegy zakládá skupinu Osma, jejíž výstavy v letech 1907 a 1908 byly signálem k nástupu za moderním uměním. Stává se členem Spolku výtvarných umělců Mánes. V letech 1907-1908 podniká studijní cesty do Nizozemska, Francie, Itálie a Německa. Za pobytu v Berlíně se sblížil s malířkou Linkou Scheithauerovou, s níž se těsně před návratem do vlasti v roce 1908 oženil. Manželé Procházkovi se odstěhovali do Ostravy. Po první světové válce (Antonín Procházka prožil krátké válečné období v Sibini v dnešním Chorvatsku) odcházejí do Nového Města na Moravě, kde Antonín získal místo pedagoga na tamní reálce. Roku 1924 se Procházkovi natrvalo usadili v Brně, Procházka zde začínal opět jako středoškolský profesor kreslení na dívčím gymnáziu. Příchod obou umělců ovšem významně posílil moderně orientovanou Skupinu výtvarných umělců v Brně. Soupis malířského díla Antonína Procházky z let 1904 - 1945 čítá na 140 položek. Byl také brilantním kreslířem, experimentoval s kombinacemi technik a znovuobjevoval některé již nepoužívané (enkaustika, vaječná tempera). Ve svém uměleckém vývoji prošel od raného příklonu k tvorbě Munchově, Daumierově a Cézannově (Hráči-l908, Muž s holí-1909), obdobím expresionismu a kubismu (Broskve-1921, Kuřák-1923, Holubář-1924). Výrazové prostředky kubismu použil jako východiska k osobité výtvarné modifikaci. Po roce 1925 se s kubismem rozešel. Ke slovu se dostává malířův zájem o odkaz dávných kultur Orientu a Středomoří, starých mýtů i italské renesance, projevuje se jeho bytostný lyrismus. K oblíbeným námětům patří žena a krajina, výjevy z venkovského života (Plavení koní, Žně, Česání ovoce), motivy zvířat (kočky, kohouti). Do celého jeho díla se promítá touha dospět k velké lidské harmonii. Reaguje na krizové a tragické dějinné okamžiky (obraz Dessie z let 1935-36 jako odraz událostí v Habeši), ve chvílích, kdy je ohrožena existence národa, obrací pozornost k základním životním jistotám a hodnotám, právě pro které stojí za to žít a bojovat. Výjimečná vyspělost v technice, lehkost, s jakou zvládal výtvarné problémy i bohatá malířská invence předurčovaly Procházku k monumentálním úkolům. Ve druhé polovině třicátých let vytváří téměř výhradně obrazy velkých formátů. Za dvojdílnou alegorii Zdraví (1937), vytvořenou pro Světovou výstavu v Paříži, získává nejvyšší ocenění-Grand Prix. Pokračují alegorie Zlatý věk, Bacchanale, Dívčí válka a další, jejich řadu uzavírají Strom života a Stavitelství. V předvečer národní tragédie (1938) maluje pro brněnskou právnickou fakultu rozměrnou velkorysou kompozici (téměř 80 m2) Prométheus přináší lidstvu oheň. Po uzavření českých vysokých škol měl být obraz zničen, díky obětavosti a odvaze českých vězňů a řemeslníků se jej podařilo zachránit a dnes opět dominuje aule právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Roku 1941 dokončil Procházka monumentální malířskou skladbu Radosti života venkovského (275 x 800 cm), která zdobí Rytířský sál Nové radnice v Brně (také oddací síň). Antonín Procházka byl všestranně vzdělaný umělec s hlubokým vztahem k literatuře a hudbě. Jeho ateliér byl vyhledávaným místem setkávání příslušníků brněnské umělecké obce. Roku 1946 byl in memoriam jmenován národním umělcem. Je po něm pojmenována ulice vedoucí z Pisárek do Kohoutovic (Antonína Procházky), kde ve svahu stojí rodinná vila Procházkových, a jedna z výstavních síní brněnského Domu umění na Malinovského náměstí. (Heinrichova)

Procházková Linka * 28. 1. 1884 Nové Dvory - † 21. 10. 1960 Brno

Sotva půlroční Linku svěřila ovdovělá matka do péče babičky a dědečka-hajného, aby si mohla najít zaměstnání. Dívenka vyrůstala v prostředí empirového zámku Kačina, od malička ovlivněna harmonií ojedinělé architektury a okolní přírody. Velký vliv na ni měla laskavá a moudrá babička. Školu Linka vychodila v Nových Dvorech, dalším zdrojem poznání jí byla zámecká knihovna a bohatá obrazová galerie. Kreslířské schopnosti a působení uměleckého prostředí připravily Lince cestu k budoucí umělecké dráze. Studia začala v průmyslové škole Ženského výrobního spolku v Praze (vedla ji Ema Pechová, sestra Elišky Krásnohorské), odtud přešla na Uměleckoprůmyslovou školu (prof. A. Krostová), v té době jediné umělecké učiliště přístupné ženám. Konzervativní duch školy jí však nevyhovoval, opustila ji a pracovala v Reisnerově ateliéru. Sblížila se s mladými výtvarníky (Vincenc Beneš, Emil Filla, Bohumil Kubišta, Bedřich Feigl, Antonín Procházka, Zdenka Braunerová, Miloš Marten). Linčin ateliér na Kozím náměstí na Starém Městě se stal místem jejich schůzek a debat, z nichž se zrodilo společné vystoupení na památné první výstavě Osmy na jaře 1907. Linka se výstavy nezúčastnila. Pečovala o těžce nemocnou matku a dávala hodiny. Soustavné umělecké práci se mohla věnovat až od podzimu 1907. Ze společné studijní cesty s Antonínem Procházkou do Berlína se roku 1908 vrátili do Prahy jako manželé. Téhož roku se Linka obrazem Kytice zúčastnila druhé výstavy Osmy jako jediná žena této avantgardní skupiny. Manželé Procházkovi se nakrátko usadili v Praze, kde se jejich byt opět stal centrem setkávání Osmy a jejích příznivců (F. X. Šalda). Po studijní cestě do Itálie přiměla nepříznivá finanční situace Procházkovy pražský byt opustit. Odstěhovali se do Ostravy, kde Procházka získal místo suplujícího profesora kreslení. Linka převzala veškerou starost o domácnost a opět přivydělávala hodinami. K vlastní tvůrčí práci se dostala jen zřídka. Až do roku 1910 šel Linčin umělecký vývoj paralelně s manželovým (Zátiší s konvicí-1908, Vesnické divadlo, Děti-1909, Hoch s býčkem-1911). Kubismus jejich umělecké směrování rozdělil. Linka Procházková neopustila pevnou realistickou základnu své tvorby. Malovala kytice, zátiší a krajiny podané pastózní technikou v zářivých svěžích barvách. V polovině 20. let, kdy se Antonín Procházka od kubismu definitivně odklonil, se umělecké dráhy obou manželů opět sblížily, Linka si však uchovala osobitý výraz. Po příchodu do Brna (1924) se soustavněji věnuje krajinářství, inspiraci nachází v novém prostředí (Staré Brno, Petrov, Za Pisárkami, Wilsonův les, Vranov) i na cestách do ciziny (Como, Gmundenské jezero, St. Raphael, Mentonský záliv a další). Po pokusech s technikami, které "znovuobjevil" její manžel, se Linka vrací k olejomalbě a vytváří řadu kytic, zátiší a figurálních kompozic, vynikajících lyrickou jemností a kultivovaným smyslem pro barvu. Příznačné pro její úsilí o umění radostného "svátečního" obsahu jsou náměty z láskyplného světa dětí, matek a dívek. V roce 1941 vytváří cyklus Jaro, Léto, Podzim, Zima a velkou kompozici Matka. Vážná choroba ji téměř vyřadila z malířské tvorby, věnovala se organizační činnosti mezi umělci (jednatelka Skupiny výtvarných umělců v Brně, předsedkyně krajské pobočky Svazu čsl. výtvarných umělců). Linka Procházková získala řadu uznání a cen na domácích i zahraničních výstavách (Zlatá medaile a čestné uznání z Mezinárodní výstavy umění a techniky - Paříž 1937, Cena Země Moravskoslezské 1948 a další). Ve svém díle setrvala na půdě smyslového vztahu ke skutečnosti, který je základním rysem celé její umělecké tvorby, v níž se nikdy nevzdálila reálnému životu.

Psota Ivo Váňa, * 1. 5. 1908, † 16. 2. 1952,

český tanečník, choreograf a režisér. 1926 - 52 (s přestávkami) člen Státního divadla v Brně. Za svého působení v Original Ballet Russe de Monte Carlo vyspěl v choreografa mezinárodního významu. 1941 šéf baletu Metropolitní opery v New Yorku, poté baletní mistr Originall Russe Ballet v Săo Paulu. Po 2. svetové válce se vrátil do Brna a svou tvorbou významně ovlivnil vývoj českého tanečního umění. Z choreografií: Romeo a Julie (S. S. Prokofjev), Pták Ohnivák (I. Stravinskij), Slovanské tance (A. Dvořák), Pátá symfonie (P. I. Čajkovskij).
(Kaplanova)

Riedl Dušan

Architekt, pedagog, publicista. Některé z jeho knih: Brněnská architektura 20. století, Tugendhatova vila v Brně od architekta Ludwiga Miese van der Rohe, Zahrady a parky v Čechách, na Moravě, ve Slezsku. Řada odborných článků - např. 70 let výstaviště, 100. výročí architekta Oskara Pořízky, Architektura kostela a umění, Bydlení v 90. letech 20. století, Dílo Arnošta Wiesnera atd.
Barvičova

Ruller Ivan

Volbu povolání budoucího významného brněnského architekta nepochybně ovlivnilo rodinné zázemí - otec Čeněk byl stavitelem, přátelil se s brněnskými architekty Ottou Eislerem a Jaroslavem Syřištěm. Ivan Ruller maturoval na I. reálném gymnáziu v Brně, v roce 1950 s vyznamenáním složil státní zkoušku na Fakultě architektury a pozemního stavitelství Vysoké školy technické dr. Edvarda Beneše (dnes VUT Brno). Jeho pedagogy byli mimo jiné Bedřich Rozehnal, Bohuslav Fuchs, Vincenc Makovský. S posledně jmenovanými spolupracoval ještě za dob studií, u arch. Rozehnala byl asistentem. Po skončení studií prošel řadou projekčních ústavů (Potravinoprojekt, Stavoprojekt, Chemoprojekt, Elektroprojekta Brno). Roku 1965 absolvoval pětiměsíční stáž u firmy TECHNIP v Paříži. V letech 1968 - 79 byl Ivan Ruller vedoucím architektonického ateliéru Útvaru hlavního architekta v Brně, šest let (1979 - 85) pracoval samostatně jako architekt, registrovaný ve Svazu výtvarných umělců. Členství ve Svazu architektů a odbornou publikační činnost měl v letech 1970 - 89 z politických důvodů zakázány. Do období po roce 1990 se datuje jeho pedagogické působení na VUT v Brně, kde v letech 1990 - 94 zastával úřad děkana Fakulty architektury, v roce 1994 byl jmenován profesorem. V současnosti zde vede Ústav veřejných staveb. Z jeho iniciativy vznikla na VUT Fakulta výtvarných umění. V roce 1990 založil vlastní projekční kancelář. Ivan Ruller získal pro vlastní architektonickou tvorbu všestrannou průpravu a rozsáhlé zkušenosti, které uplatnil v bohatém výčtu realizací i návrhů. S Bedřichem Rozehnalem navrhoval zdravotnická zřízení v Dačicích a Hodoníně, podílel se na projektu Janáčkova divadla a hotelu International v Brně (1965), navrhl objekty Učňovského učiliště Slovnaftu Bratislava (1968), Ingstavu Brno (1970), halu Rondo v Brně (1972 - 84), Karat Brno (1974), banku ve Žďáru nad Sázavou (1977), obřadní síň hřbitova v Židenicích (1984), Lékařskou fakultu hygieny UK Praha (1988), pavilon E na brněnském výstavišti (spolu s arch. Müllerem a Štefkou, 1993), v Kroměříž budovy VZP (1997) a Úřadu práce (1998), s kolektivem školský areál v Neveklově (1999). V letech 1976 - 81 spolupracoval na projektu UNESCO na vybudování Muzea historie v libyjském Tripoli. Pozoruhodná je i Rullerova interiérová tvorba (Janáčkovo divadlo v Brně, Státní banka ve Žďáru nad Sázavou, aula Masarykovy univerzity v Brně a řada dalších) stejně jako urbanistická řešení a návrhy územních plánů (studie Jižního centra v Brně, s kol., generel BVV Brno), autorská řešení expozic, například výstavy ke 100. výročí narození Bohuslava Fuchse, pořádané v brněnském Domě umění s reprízami v Praze a Berlíně, instalace Brněnského funkcionalismu v Muzeu města Brna. Takřka od počátku své profesionální dráhy se Ivan Ruller zúčastňoval jako člen autorského kolektivu i samostatně soutěží doma i v zahraničí (mezi oceněnými návrhy je např. projekt Náměstí národů v Ženevě - 1957, studie radnice v Torontu - 1958, obytného okrsku v Moskvě ( s arch. M. Kopřivou) -1959, Koncertní sál v Brně -1964, Český pavilon v Ósace -1968, Brněnské studentské centrum -1969, 1. cena, návrh na průmyslově vyráběné rodinné domky -1972, 2. cena, Saleziánská oratoř v Brně - 3.cena, pomník US Army v Plzni - 1993, s V. Preclíkem, 1. cena ). Spolupracoval na památníku deportace otroků v senegalském Dakaru a na památníku obětem fašismu v Osvětimi. Prezentoval se na nespočetném množství výstav: Skupina 13 Brno (1958), Profily brněnských architektů II (1967), Sdružení Q Brno (1970), Salon architektů Bratislava, Brno, Ostrava, Praha (1990 - 1997), sám je členem mnoha profesních a odborných organizací a uskupení (Česká komora architektů, Obec architektů, Unie výtvarných umělců, Sdružení Q Brno, Skupina 58, člen korespondent Saské akademie umění v Drážďanech), publikuje v odborném tisku, pracuje v komisích a porotách. Je charakteristické, že značnou část z bohatého souboru svých prací realizoval v rodném Brně. Zde také stál u zrodu společenství umělců-architektů